Demokracie je v tomto kontextu prostorem nejen konfliktu, ale zároveň i jeho kultivace. Vytváří rámec, kde se střetává odlišnost, pluralita názorů, nerovnováha moci a rozdílný přístup k realitě. Otázkou je, jak je možné tento prostor kultivovat a opečovávat, aby se názorové střety proměňovaly v politiku s vlastními pravidly a kulturou místo v násilí, které vede k trvalému nepřátelství a rozkladu společnosti.
V kontextu polarizované společnosti je tato otázka obzvlášť naléhavá. Polarizace se totiž neodehrává někde v pozadí každodenních událostí, ale je jejich přímým hybatelem – ovlivňuje politická rozhodnutí, veřejnou debatu i způsob, jakým lidé mezi sebou komunikují.
Existence různých informačních světů spolu s chybějícím společným základem reality a nerovným přístupem ke zdrojům vede ke vzniku názorových bublin, v nichž lidé reagují především na to, co potvrzuje jejich postoje a jejich pojetí společenského řádu bez ohledu na fakta a ověřitelnost jednotlivých tvrzení.
Dezinformace, sociální média a algoritmy se staly nástrojem, který nejen katalyzuje, ale i vytváří novou společenskou realitu – realitu, kde dominují emoce a pocit identity nad fakty. Výsledkem je prohlubující se nedůvěra vůči společenským institucím a vůči sobě navzájem. Bez základní důvěry a sdílené odpovědnosti se tento konflikt přesouvá od demokratického střetu k boji, v němž jde o delegitimizaci a zničení protivníka, nikoliv o hledání řešení.
Pokud chceme, aby se konflikt udržel v rámci férové a otevřené diskuze, a neproměnil se v neudržitelné násilí, je důležité tento prostor vědomě kultivovat. Znamená to posilovat dialog mezi bublinami prostřednictvím občanských shromáždění, digitálních platforem či jiných formátů, kde lidé přicházejí do kontaktu i s těmi, s nimiž nesouhlasí, ale v bezpečném a moderovaném prostředí. Znamená to také neakceptovat politické násilí jako legitimní formu vyjádření svého postoje a odmítat projevy, které jej normalizují.
Důležitou roli hraje budování komunitního vědomí – účast na projektech a událostech, které propojují lidi napříč rozdíly, od dobrovolnictví po participativní programy. A v neposlední řadě je třeba apelovat na političky a politiky, aby se vyhýbali démonizaci protivníků a svým jednáním reálně posouvali a měnili společenskou diskuzi.
Konflikt v demokratických společnostech sám o sobě není selháním společenské diskuze. To, co zde selhává, je snaha vytvořit takové prostředí, kde nebude vznikat žádný konflikt i za cenu umlčení nesouhlasu. Jenže potlačený konflikt nezmizí, jen se vrátí v podobě frustrace a radikalizace. Proto je nutné si uvědomovat, že pokud se naučíme žít s konfliktem a přetvářet ho v dialog a hybnou sílu, princip demokracie zůstane zachovaný. Pokud ne, čeká nás rozpad společenské vize, jehož výsledkem bude chybějí vůle k důvěře, participaci a odpovědnosti.
